Vánoční canisterapie
Poslední úterní odpoledne před Štědrým dnem jsme navštívili naše kamarádky v ústavu soc. péče ve Žlebu. Tentokrát to pro mne byl opravdu velký zážitek. Když jsem přišla do ústavu cca před 5 lety poprvé, mou největší obavou byla žena, která nosila bryndák, špatně ovládala mimické svaly, špatně pohyblivá,..... Byla to jedna ze situací, kdy jako každý nováček máte v mysli, jak tohle budete zvládat, cos ní budete a můžete dělat,.... Toho jsem se opravdu bála. Mentálně postiženému řeknete "lehni si" a on si lehne, tělesně postiženému prostě pomůžete, ale kombinovaného postižení jsem se velmi bála. A to přesně Naděnka byla. Během těch let se stala ale mou oblíbenkyní. Naděnku mám opravdu ráda. Trochu se ve svém postižení zlepšila, ale není to velká změna. Dnes když naše návštěva ústavu končila, Naděnka mi naznačovala rukama a snažila se mluvit, že chce jít se mnou domů. Ihned jsem jí začala vysvětlovat, že to nejde, že ona bydlí tady s ostatníma holkama a sestřičkama, které se o ni starají, a snažila jsem se ji ubezpečit, že opět za ní přijdu. Bylo to ale marné. Najednou se Naděnce po jindy usměvavé tvářičce koulely slzy jak hrachy. Pohladila jsem ji, dala ji své sobí parůžky, ve kterých jsme s holkama přišly pro úspěšné pobavení všech. Nasadila jsem ji a Naděnka s cinkacíma parůžkama na hlavě a s myšlenkou naší příští návštěvy odešla na pokoj. Celou cestu domů jsem na ni myslela. Naděnko, i když tyhle řádky nikdy nebudeš číst, děkuju a vážím si tě.
Ostatní fotky najdete na: https://sissiachensee.rajce.net/vanoce_v_ustavu
